Reklama
 
Blog | Bára Goláňová

Na jazz do Poličky, aneb Pragocentrismus na ústupu

Zdá se, že se česká kulturní scéna přestává soustředit pouze v Praze a rozvíjí se rychlým tempem i v jiných městech České republiky. Pragocentrismu pomalu odzvoňuje, a je to dobře.

Když jsem se zeptala kamarádů, kteří mě přijeli na Velikonoční prázdniny navštívit z Británie, co se jim na Praze nejvíc líbilo, jednohlasně odpověděli „Český Krumlov“. Prý proto, že není nasáklý turismem a zachovává si autentičtější atmosféru. Moje srdce zartvzelé Pražandy (i když v Praze teda vlastně ani nebydlím) pokleslo a hrdě jsem prohlásila, že to teda ne, že Praha má aspoň kulturní scénu na vyšší úrovni než jakékoliv jiné město v Česku, a to ať už se jedná o kulturu mainstreamovou, anebo tu alternativní. Když jsem ale o pár dní později zajásala při zjištění, že Eternal Seekers (projekt Lenky Dusilové, Beaty Hlavenkové a Clarinet Factory) chystají v brzké době koncert, čekalo mě další zklamání. Ten se totiž, navzdory mému očekávání, nekoná v Praze, ale v Poličce, na každoročním jazzovém festivalu. A tak mi nezbylo nic jiného, než se rozhodnout nabalit batoh, a vydat se na koncert za hranice hlavního města. 

Není to poprvé, co jedu za kulturou mimo Prahu, ale je to poprvé, co to není pro případ velkého hudebního festivalu, který se, z pochopitelných důvodů, v přeurbanizovém prostoru konat nemůže. Do nedávna jsem brala jako zautomatizovanou skutečnost, že všechny pro mě zajímavé kulturní akce, zařazující se většinou spíše do alternativní scény, se konají v Praze. Celkem rychle jsem ovšem prozřela. Stereotypní Pragocentrismus už dávno totiž není na místě. Zejména ve studentských městech, jako jsou Brno, Olomouc, Ostrava, nebo České Budějovice a Plzeň, vznikají i dlouhodobě fungují progresivní kluby pořádající koncerty, výstavy, nebo divadelní představení alternativní scény, která se již nějakou dobu nedá nazvat pražskou. 

Ze známějších příkladů bych tu mohla uvést brněnskou Flédu, kde jen v dubnu koncertují například Jan Budař a Eliščin Band, Schodiště, anebo čerství držitelé ceny Anděl Floex, či ceny Vinyla Fiordmoss. Brno nezůstává pozadu ani na jazzové scéně, kdy třeba v Alterně pravidelně koncertují kapely, které jsou i častými hosty v pražském Jazz Docku nebo Jazz Time-u, jako Matěj Benko Quintet, Ondřej Štveráček Band, nebo New Yorští Phishbacher Trio a čeští Muff. Další studentské město na Moravě, Olomouc, si také udržuje svou kulturní scénu na dobré úrovni. Za zmínku stojí už jen Jazz Tibet Club, který obyvatelé hlavně Olomouce, ale i jiných koutů republiky, zachránili rozsáhlou peticí za jeho zachování, a a v němž se každý měsíc dá objevit nesčíselně zajímavých akcí, jako například dubnové koncerty Lenky Dusilové, syna Bobbyho McFerrina Taylora, nebo již zmíněných Floex a Fiordmoss. Když se z Moravy přesuneme na sever do Slezska, stojí za připomenutí Ostrava a například klub Barrák, kde jen v dubně vystupují již proslavená jména hudební scény, jako jsou kladenští folkovější Zrní, popovější Toxique, nebo punk/jazzová formace a držitelé Anděla První Hoře. Posuneme-li se do západních studentských měst, zjistíme, že ani ta nezůstávají pozadu. V Českých Budějovicích určitě stojí za to zmínit klub a kavárnu Horká Vana, kde se kromě koncertů konají i výstavy nebo přednášky, a v Plzni se rozvíjí experimentální prostor bývalé nádražní budovy Moving Station. I v menších městech se pomalu začínají rozjíždět projekty napůl kaváren a napůl klubů, které si začínají zvát kapely pražské alternativy. Jako příklad může posloužit Café Einhorn v Klatovech, kam v létě zavítal například držitel hlavní ceny soutěže Mladí ladí jazz, jazzová formace Fanfán Tulipán.

Reklama

Nejde tu ani tak o výčet zajímavých kapel české alternativní scény a míst, kam se za nimi můžete vydat, i když by se to z předchozího odstavce mohlo zdát. Jde spíše o to poukázat na různorodost klubové scény ve městech, které zrovna nejsou pražskou metropolí, a ani se jí svou velikostí či počtem obyvatel nepřibližují. Jako jeden z hlavních rozdílů se prezentuje fakt, že v Praze už jsou kluby většinou vyčleněny podle hudebních žánrů. Některé si zvou hlavně jazzové interprety, jiné  se soustředí na rockovou nebo punkovou hudbu, atd. Kdežto kluby v menších městech si to zatím (až na pár výjimek) dovolit nemohou. Je to ale pochopitelná skutečnost vzhledem k tomu, jak je Praha oproti zmíněným městům veliká, a kolik dostává na kulturu tím pádem dotací. Dalším faktem je již na začátku zmíněný efekt turismu. Na jednu stranu je turistický ruch Praze přítěží z hlediska atmosféry nebo komfortního pohybu městem, na druhou stranu se jedná o důležitý přísun peněz pro řadu klubů (spíše těch zaměřujících se na jazzovou hudbu, jako jsou Jazz Dock nebo Jazz Time). I díky tomuto přítoku financí si pražské kluby mohou dovolit mít narvaný program, často i se dvěma koncerty denně po celý týden, což si scény v jiných městech zatím bohužel dovolit nemohou. Přesto je jasné, že Praha pomalu přestává být místem, kam se automaticky vydáme za dobrými koncerty, alespoň co se alternativní scény týče. 

Mohlo by se zdát, že to, co tu popisuji, je celkem normální a přirozená věc. Porovnám-li ale Českou republiku s Velkou Británií, kde kvůli studiu částečně přebývám, jsou česká města o míle napřed. Britská studentská města, jako je například Cambridge, na klubové scéně žalostně zaostávají, přesto, že se svou velikostí a počtem obyvatel dají srovnat s Olomoucí nebo Plzní. V tomto případě mluvím z vlastní zkušenosti, když říkám, že co se týče hudební scény, můžou zmíněná česká města Cambridge i jiným místům Velké Británie zdálky mávat. Ve Spojeném Království se v městech mimo Londýn u valné většiny klubů jedná o studentské diskotéky, s hudebním repertoárem Top 20 UK Chart. Koncerty alternativních kapel se konají přibližně třikrát do měsíce, a i to už je dost. Když jsem si plna nadějí a očekávání zašla v Cambridge do nově otevřeného podniku na electro-swing night, dočkala jsem se přehrání nejnovějšího CD skupiny Parov Stelar, bez jakýchkoliv remixů, zásahů DJ-e anebo živých vstupů. Většina zajímavých koncertů se soustředí v Londýně, kde jich je tedy nespočet. Studujete-li ale například na Warwicku, což je od Londýna pár hodin cesty, máte celkem smůlu. Stálo by se tedy zamyslet nad tím, co dělá českou kulturní scénu tak „rozpláclou“ po celé republice. 

Možná je to tím, že ve studentských městech si sami mladí lidé tvoří poptávku po dobré a zajímavé hudbě a možná tím, že kapely vyhledávají také jinou než pražskou scénu, protože si uvědomují, jak je rozvoj ostatních českých měst důležitý. Snad i tím, že se také jinde než jen v Praze najdou nadšenci, kteří si nějaký ten klub založí a pak ho umí dobře propagovat, vést, a nalákat zajímavé interprety. Je dost možné, že v Británii tyto faktory (zejména ten první) chybí. Když kamarádce oznámím, že v létě jdu na festival, kde bude vystupovat Björk nebo Bobby McFerrin a ona se na mě podívá jako bych mluvila laponsky, už mě to ani nepřekvapuje. U českého vysokoškoláka ale většinou dostanu reakci, kterou bych očekávala víceméně u všech lidí s nějakým zájmem o kulturu, tedy tu, že alespoň už ta jména někdy slyšel. Snad tedy ten proslulý český flegmatismus a ignorace všeho dění kolem není tak špatný, jak si mnoho lidí myslí, alespoň co se kultury týče. Zdá se, že si Češi umí vážit zajímavých projektů a interpretů, a že dbají na kulturní rozkvět svých měst, i když netvrdím, že by to nemohlo být o něco lepší. 

Když to tedy shrnu, je dobře, že je kulturní Pragocentrismus na ústupu, a že se scéna vyvíjí i v jiných městech. A tak jsem i ráda, že si ten batoh nabalím a do Poličky na ten koncert pojedu. Přece jenom poznám i jiné kouty naší země, které za poznaní určitě stojí. Hudba spojuje a rozšiřuje obzory a třeba si díky ní čím dál víc Pražáků bude uvědomovat, že kolem Prahy se koneckonců všechno netočí. A to je dobře.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama