Reklama
 
Blog | Bára Goláňová

Když se právo shovívavě usmívá

Trest pro Víta Bártu byl v souladu s právním řádem České republiky a víceméně nikdo neupírá soudci Šottovi jeho objektivní zhodnocení případu. Co je ale zarážející, je fakt, že v zemi s jednou z největších měr korupce v Evropě lze za prokázané uplácení dle trestního zákoníku vůbec ještě dostat podmínku.

Pátek třináctého se pro Českou republiku navzdory všem pověrám stal víceméně šťastným dnem. Oproti většinovým očekáváním byl poslanec za Věci veřejné Vít Bárta odsouzen, byť rozsudkem nepravomocným, na 18 měsíců podmínečně za trestný čin uplácení. Poslanec Jaroslav Škárka ze stejné strany byl za podvod odsouzen na tři rok „natvrdo“. Tato skutečnost je známá už každému, kdo si alespoň jednou za pár dní přečte noviny. Nejásala jen česká veřejnost, že politikům nakonec korupce přeci jen neprojde, ale obdivné ohlasy sklízel soudce Šott i v zahraničí; povětšinou ze Slovenska, kde se justice s korupčními kauzami vypořádává o dost jinak (viz aféra kolem kauzy Gorila a soudního zákazu publikování knihy Thomase Nicholsona). Panu soudci Šottovi jistě nelze upírat, že je jeho rozsudek průlomovým pro českou justici, protože ukázal, že lze být soudcem nebojácným a objektivním, který se nedá lehce oblbnout matoucími řečmi, které jsou jednou z hlavních domén české politické scény. Přesto by se ale dalo nad případem polemizovat. Ne ani tak nad rozsudkem, jako na samotným faktem, že český právní řád vůbec umožňuje udělení podmínečného trestu za prokázané uplácení.

Jedním z hlavních účelů trestu je náprava trestaného. To zde ale bohužel neplatí. Dostane-li veřejně činná osoba za prokázané uplácení podmínečný trest, motivace k nápravě je víceméně nulová. Zaprvé, trest neznamená, že se dotyčný musí vzdát poslaneckého mandátu, jak nám už stihli ukázat jak Vít Bárta, tak i dokonce Jaroslav Škárka. Oba zmínění se odvolávají na nepravomocnost rozsudku, ale zdá se nepravděpodobné, že, až bude rozsudek pravomocný, se mandátu vzdají, neboť jejich dosavadní chování nasvědčuje pravému opaku. Podmínečný trest navíc znamená, že se dotyčný bude moci stále pohybovat bez jakýchkoliv omezení ve veřejném životě, jak opět dokázal pan Bárta, když v Otázkách Václava Moravce v neděli oznámil, že hodlá kandidovat na plzeňského hejtmana. Pouhá podmínka je také signálem k tomu, vnímat podplácení jako něco, za co člověk stále ještě nemusí jít sedět, a tudíž jako jeden z méně závažných trestných činů. Motivace k nápravě se zde tedy zdá být nedostačující.

Další z účelů trestu je postihnutí společenského dopadu činu. Česká republika je živoucím příkladem toho, jaké může mít korupce nedozírné následky. Vládní reformy jsou lidmi nepřijímány a odsuzovány, protože občané mají přetrvávající pocit, že všechny peníze se nakonec stejně zeshora rozkradou. Na případu Ředitelství silnic a dálnic je jasně vidět, jaké dopady na kvalitu výsledného produktu a jeho cenu může korupce mít. Česko staví jedny z nejdražších dálnic v Evropě, ale také jedny z nejméně kvalitních, přičemž korupční skandál na ŘSD je stále „v běhu“ (případ zde). Korupce u vysoko postavených politických funkcionářů neznamená jen obrovské finanční a kvalitativní ztráty pro stát, ale zejména absolutní devalvaci politické i celkové morálky v zemi. Politická kultura, výraz, který je v diskuzních pořadech a článcích zmiňován v souvislosti s korupcí velice často, je v České republice na žalostné úrovni, což pan Bárta svým jednáním skvěle dokazuje, byť on sám tvrdí opak. Korupce a podplácení mají dlouhodbě negativní společenský dopad, kdy jsou lidé posléze znechuceni politikou, ztrácejí důvěru ve vládu a přestávají se zajímat. Právě ignorace politiky je ale pověstným hřebíčkem do rakve celé společnosti, protože politici posléze dostanou pocit, že si mohou dělat víceméně co chtějí, když je nikdo vlastně nesleduje. V neposlední řadě, když se korupce rozšíří ve vysokých společenských sférách, dostane se i do těch spodních. A tak začne být normální, že se doktorům zaplatí aby pacienta posunuli v čekací listině, anebo že se připlatí kamarádovi, aby si jeho firma koupila šroubky zrovna od společnosti xy. Společenský dopad jevu korupce je tedy obrovský, a podmínečný trest ho dostatečně nevystihuje ani neslouží jako adekvátní postih.

Reklama

Třetím z ůčelu trestu je kompenzace postižených. V tomto případě se jedná o občany České republiky. O další frustraci z toho, jak to u nás chodí, o rozčílení při každém otevření novin na sekci „Domácí“, o rezignaci při volení zástupců do parlamentu, protože je to stejně asi nakonec jedno. Zde soudce Šott velice pomohl obecné náladě v zemi, když kompetentně odsoudil oba obžalované. Podmínka ale bohužel, zvlášť u lidí, jako je pan Bárta, evidentně není dostatečná. Vít Bárta se totiž rozhodl nadále urážet českou veřejnost svým jednáním a svými tvrzeními, a co víc, rozhodl se, že se bude k veřejnosti chovat jako ke stádu blbců, když jim bude stále do očí tvrdit jednu a tu samou věc, a to, že on nepodplácel. Přičemž je všem po vynesení rozsudku a přečtení jeho zdůvodnění jasné, že opak je pravdou. Vít Bárta hází lidem do očí písek svým veřejným působením na politické scéně, kterou nehodlá opustit, a zdá se, že se jí vysmívá téměř všemi svými výroky. Je tedy jasné, že kompenzace postižených, tedy české veřejnosti, u podmínečného trestu za korupci nenastává.

Stálo by se tedy zamyslet nad tím, jak je nastaven právní systém v České republice, a zda by to nechtělo změnu. Jakmile se zde objeví kompetentní soudci, jako je pan Šott, je škoda, když právní řád samotný shovívavě trestá činy, které by shovívavě být trestány neměly. 

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama