Když mi někdo řekne, že volí Miloše Zemana, pozastavím se nad tím. Ne ani tak protože bych nechápala, jak jen je člověk vůbec schopný volit pro mě tak nepřijatelného kandidáta. Politické chování lidí v naší zemi mě udivovalo v minulosti a udivuje mě i dál, ať už v tom pozitivním, nebo negativním smyslu slova. Pozastavím se spíš nad tím, kolik rozčílení a naštvanosti to ve mně vyvolá. Protože politická volba přece automaticky neznamená, že člověk krade v obchodě rohlíky, anebo že zašlapává pro radost žížaly. Neznamená to ani, že neumí do dvou napočítat, nebo že spadnul a praštil se do hlavy. A světe div se, i přes mně tak zřejmé racionální argumenty, to z něj nedělá horšího člověka.
Co to z něj ale dělá, je člena „té druhé“ skupiny. Skupiny, proti níž se já vymezuji, protože do ní nepatřím a patřit nechci, neboť se neshoduje s mými přesvědčeními a narušuje můj koncept vnímání sebe sama. Teorie sociální identity je na tomto konceptu založená. Lidé si hledají skupiny, do kterých zapadnou a díky nimž si vytváří svou identitu, přičemž celý tenhle proces je vázán na kontext, ve kterém se člověk nachází. Momentálně se nacházím v předvolebním ohni, kdy se většina zpráv a dění kolem mě zabývá právě tím, kdo má být dalším českým prezidentem. Proto se nyní neidentifikuju primárně jako žena, nebo Pražanda nebo zastánkyně žížal. Identifikuju se primárně jako Schwarzenbergovec a o ostatních přemýšlím buďto jako o členech toho mého tábora, anebo jako o „tamtěch“ na druhém břehu.
Všechno tohle je docela přirozené a pochopitelné. Sociální psychologie se tímto fenoménem zabývá desítky a let a mě fascinuje, když ho můžu zakusit na vlastní kůži. Fascinuje, ale zároveň mě z toho mrazí. Protože součástí tohoto jevu je ohromný nárůst předsudků a stereotypizace vůči členům ostatních skupin, ale i té vlastní. Proto kohokoliv, kdo volí Miloše Zemana, jsem dost rychle schopná zaškatulkovat buďto jako ignoranta nebo zaslepence, aniž bych s nimi prohodila jedinou větu. Náš mozek totiž z velké části funguje na bázi automatismů, a právě to může být často dost nebezpečné. Tato automatická stereotypizace členů rozdílných skupin momentálně dospívá do rovin někdy až extrémního nacionalismu, pohrdání a nevkusu, přičemž mluvím o obou táborech. Fenomén prezidentských voleb se stal pro velkou část lidí v České republice natolik všeobjímajícím, že i jejich identity se přeorientovaly politickým směrem. Sice jen na chvíli, protože v povolebním rozčarování se na všechno zas rychle zapomíná, ale i ta chvíle může přinést nebezpečné následky vyostřené nenávisti vůči tomu druhému táboru, jen kvůli tomu, koho preferují za prezidenta.
Proto mi nejsou nepříjemné jen negativní výroky na adresu Karla Schwarzenberga, ale i moje reakce na kohokoliv, kdo Karla Schwarzenberga nevolí. Je mi nepříjemně, když vidím, že se sociální sítě stávají bitevním polem, ve kterém neplatí pravidla slušnosti a vzájemného respektu, ve kterém se lidi přestávají „kamarádit“, protože jejich teď už bývalí „kamarádi“ podporovali ve volbě někoho jiného, než oni. Takové chování, bez toho, abychom si uvědomili, že na něm není něco v pořádku, nám jen zavdává pro tradici, ve které bude legitimní používat otázky národnosti nebo rasy anebo jazyka v předvolební kampani. Takové chování tvoří tradici neslušného a útočného předvolebního boje, tvoří nenávist vůči lidem, se kterými jsme si nikdy ani nepodali ruku. A proto alespoň z mojí strany vím, že až si příště přečtu, že někdo volí Miloše Zemana, napočítám si alespoň do desíti a párkrát se zhluboka nadechnu, než na jejich adresu něco pronesu.